Obsah stránky

Novinky - dar od nakladatelství Triáda

Nakladatelství Triáda nám věnovalo 19 knih

Text // Kateřina Vaňková

Koláž  názorů, zmínek, odkazů a zamyšlení o Otokaru Březinovi pochází od lidí, kteří jsou i nejsou účastníky literárního života z Čech a ze světa, z různých oborů apod., a reagují neutrálně, vášnivě, pozitivně nebo negativně v dopisech, recenzích, vědeckých pojednáních, dedikacích atd. na tvorbu nebo život velkého básníka symbolismu.

Nejde však o projekt, který by vznikl jen důkladnou rešerší v knihovnách. Pramenem je i korespondenční a ústní styk při každodenní komunikaci (také cestou obyčejné a elektronické pošty, faxu nebo třeba telefonního záznamníku). Původci březinovských výroků nebo reflexí jsou záměrně uváděni jen iniciálami, k jednotlivým zmínkám jsou ovšem připojeny zdroje, přičemž u orálních a epistolografických materiálů vzniká rozsáhlá geografická síť ukazující na Březinovu takřka planetární všudypřítomnost.

Svazek obsahuje prózy Nikoho tam nepotkám (1960–1961) a Cesta k Cerekvi (1960–1962, respektive 1963), překlady básní Arthura Rimbauda, Emily Dickinsonové, Georga Trakla a Gottfrieda Benna a publikované, avšak do knižně vydaných celků nezařazené básně. Soubor překladů je v tomto vydání rozšířen a jejich znění kriticky revidováno. Součástí knihy je ediční poznámka a Abecední soupis všech básní Zbyňka Hejdy podle názvů a incipitů.

Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na L. Pljušče obrátilo s prosbou, aby pojednal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V knize L. Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do „podzemí“, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci v psychiatrické léčebně a odchod za hranice.

V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o své nemoci apod. V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.

Spisovatelka a překladatelka Heda Kaufmannová se v sedmi vzpomínkových kapitolách obrací do vlastní rodiny a k nejranějším etapám svého života. Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zpřítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru. Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Humor a ironie jsou výrazným stylovým znakem jejího literárního projevu. Do dnešní doby tato kniha přináší kromě jiného zprávu o zázemí ženy, která se mnohokrát osvědčila svou statečností a odhodláním vzdorovat nepříznivým životním okolnostem.

Souborné vydání tří próz – Měsíc ve žních, Dimanche à Paris a Číňanova pěna. Jejich dění se odehrává ve velmi různých a odlišných přírodních i lidských prostředích – v českém (moravský venkov, Praha), francouzském (Paříž, Provence) a polynéském (Tahiti). Tyto různorodé scenérie tak vytvářejí ve svém prokomponovaném celku barvitou a členitou fresku, celistvý obraz světa v jeho mámivé a poutavé podobě, ale zároveň ho přes jeho světelnost a vábivost odhalují jako tajemný labyrint. „Malá mondscheinsonate či sonata quasi una fantasia“, jak V. Binar dnes přítomnému souboru říká, vznikala v letech 1970–2010. Dvojpólovost lidského života, jeho rozklenutí mezi zrození a zánik, vyjadřuje v Číňanově pěně měsíc, jehož neustálé proměny a obnovování od novu k úplňku jsou zhmotněním a symbolem prolínání skutečnosti a snu, stejně jako zrození a zániku, a proto měsíc prostupuje celou knihou jako její ústřední motiv a svorník.

Jako křesťan chci promluvit o tom, co nás oslabuje: naše chabá víra v křesťanskou rodinu, v níž děti vyrůstají a nalézají svou rovnováhu; náš zmatek pramenící z nespravedlivých činů některých kněží; nedostatek upřímnosti, pomluvy a křivá obvinění; naše malověrnost, když přijde řeč na povolání, na řeholní či mnišský život.

Vyprávění pro děti vycházejí poprvé jako samostatná kniha podle autentického znění, jak je publikoval Josef Čapek v Lidových novinách v letech 1929–1933. Rovněž při reprodukci Čapkových ilustrací k vyprávěním a grafickém členění textu byla respektována výchozí podoba původního otisku.

R. Maritainová (1883–1960), rozená Umancovová, se narodila v ruském Rostovu na Donu v židovské rodině. Rodiče po deseti letech emigrovali s dcerami do Paříže, kde se Raissa v době studií na Sorbonně v roce 1901 potkala se se svým budoucím manželem Jacquesem Maritainem. Duchovní a myšlenkový vývoj dvojice probíhal v těsném sepětí, společně opírali své filosofické uvažování o středověkou filosofii a myšlení H. Bergsona, u něhož studovali. Společně rovněž konvertovali ke katolictví pod vlivem L. Bloy. Ve svém domě v Meudonu kolem sebe shromáždili okruh duchovně blízkých přátel z kulturních, filosofických a církevních kruhů. V roce 1940 emigrovali do Kanady a posléze žili v New Yorku (v roce 1944 Charles de Gaulle jmenoval J. Maritaina velvyslancem ve Vatikánu, v Římě Maritainovi strávili roky 1945–1948).

Geniální jaderný fyzik z Fermiho týmu, dvaatřicetiletý Ettore Majorana záhadně zmizel vpředvečer druhé světové války. Brilantní esej-příběh proslulého italského spisovatele o této události je pokusem dokumentárně rekonstruovat drama předcházející Majoranovu zmizení, které nebylo dodnes uspokojivě vysvětleno. Je navíc také strhující literaturou s detektivní zápletkou, již se L. Sciascia s vlastní pozoruhodnou invencí pokouší rozplést. Svou morální naléhavostí pak Sciasciova esej může připomenout protiválečné prózy a dramata Karla Čapka. 

„Kniha je souborem mých prací věnovaných Jakubu Demlovi, které vznikaly v letech 1968–2008,“ píše o tomto svazku jeho autor Vladimír Binar. „Soustřeďuje texty různého charakteru a podob – vedle rozsáhlejší monografické studie se zde objevují články, přednášky, doslovy, studie, komentáře, ediční návrhy, průvodce životopisným a místopisným labyrintem básníkova života a jeho vydavatelskou činností, soubory postav vystupujících v jeho ,theatrum mundi‘, dokonce i interview věnovaná vydávání Demlova díla a tomu, jak zasahovalo do mého života. Přes různorodost těchto textů, věřím, že ve svém celku podají základní obraz dramatického i tragického dění Demlova života, stejně jako vývoje a tvarové podoby jeho díla – jedinečného útvaru v dějinách české literatury.

Jedno z nejvýznamnějších děl české literatury s obrazovým doprovodem Oldřicha Hamery (nar. 1943), výrazného českého grafika, mj. jediného žáka a spolupracovníka Vladimíra Boudníka, ale také vydavatele samizdatových publikací v edici Explozionalismus (např. výběru z Máchových deníků s ilustracemi Jiřího Koláře či textů Ladislava Klímy). Hamerovy monotypy na téma Máchova Máje, vznikající průběžně více než třicet let, představují průhledy do krajiny se snovými rysy, v níž se objevují motivy korespondující s motivy Máchova veledíla. Nejde tedy o nějaký narychlo vytvořený koncept, ale evidentně o výtvarníkovo „osudové“ téma.

Próza Anny Blažíčkové by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí. Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen „psího“.

Povídky a novely v souboru pojmenovaném podle nejdelší a nejzávažnější z nich Čekání v zástupu vznikaly ve druhé polovině šedesátých let 20. století a počátkem let sedmdesátých. Připravovány ke knižní publikaci byly v roce 1969, 1977 a 1996, ve všech třech případech však z vydání nakonec z různých důvodů sešlo.Jsou naplněny atmosférou, která mnohdy vyjadřuje tlak doby, v níž se člověk cítil vystaven dohledu a kontrole státu. Jejich hodnota však netkví v dokumentárnosti, povídky jsou výsostně uměním, surreálná poloha jen umocňuje prožitek tehdejší doby. Život se k nám v povídkách obrací z různých stran, spletitý a hořký, nikde ovšem není jen „marným“ čekáním na smrt. Díky těmto textům spatřujeme jeho jednoznačné kvality, a ač nás kniha provádí strastiplnými, podivnými, tajuplnými cestami, po přečtení v nás zůstává radost z pravdivě zachycené skutečnosti.

Rty na sněhu Vladimíra Binara svým titulem ostře kontrastují s předchozí knihou básní Hlava žáru (2010), jež byla výrazně poznamenána šedesátými léty, jejich celkovou atmosférou, dějinnými proměnami a básnicko-uměleckými výboji. Sbírka Rty na sněhu, rozčleněná do oddílů (1969; 1970; Rty na sněhu) a dovršená polyfonním Rekviem, je vymezena léty 1969–1972, tedy obdobím po ruské okupaci: prostupuje ji dusivé ovzduší těchto několika let. V závěrečném Rekviem se města živých, metaforicky „lázeňská místa“, proměňují v města „mrtvých domů“, jejichž ulicemi bezcílně putují mrtvé stíny, vrhané měsíčním světlem. Ve sbírce se dějinné dění prolíná s milostným zmarem osudové lásky a s přírodou zasaženou týmž postupným zmrtvěním, není tedy prvoplánově komponována historicky, ale spíše vyznívá intimně, což však překvapivě kontrastně odhaluje a dovršuje až závěrečné symfonicky vystavěné Rekviem. 

Vzpomínky francouzského básníka a dramatika Paula Claudela Obejmout minulost (s původním názvem Mémoires improvisés – Improvizované paměti) jsou přepisem 42 rozhovorů, které vedl s Jeanem Amrouchem v letech 1951–1952
Paul Claudel vlastní memoáry nikdy nenapsal. Nahradil je účastí v rozhlasovém pořadu, v němž mohl promýšlet události svého života a díla postupně na mnohahodinové ploše verbální improvizace. Textový přepis rozhovorů respektuje myšlení v řeči i s jejími odbočkami a nedokončenými formulacemi a plasticky zachycuje mluvní charakter rozhovoru.

Patička stránky